Království Lowelů
KRÁLOVSTVÍ LOWELŮ
,,Mami já už nemůžu! Kdy už konečně koupíme to auto?" Ptala se Rose Meková své matky. Rose bylo 12 let a byla ze světa mudlů. Tehdy ještě netušila, že se může všechno změnit. Rose ráda četla čarodějné knihy a ráda si hrála na čarodějku.Vždy věřila v to, že čarodějnice a čarodějové existují. Vždy chtěla být jednou z nich.Věděla, že to nejde, ale přesto to byl její největší sen.
„Rose, já nemohu za to, že nemáme dostatek peněz, tatínek pořád pracuje, ale pořád nemáme na nové auto. S tím se holt musíš jednou smířit.“
„Já vím mami,všechno to vím a říkala jsi mi to už nejmíň tisíckrát, už to znám nazpaměť! Ale nebudu se věčně dřít s těmi věcmi ze školy několik kilometrů!“
Rose s křikem vyběhla schody do domu, otevřela dveře a ztratila se ve svém útulném pokojíku. Říkala, že to je její malé království a nikdo sem neměl přístup.Vlastně až na jednu malou dušičku, kterou měla ze všech nejradši. Byl to malý kocourek Orion. Rose si myslela, že každá správná čarodějka musí mít kocoura. Orion se právě nahříval na teplém topení. Kocourek měl u ní v pokojíčku malé křesílko. Bylo to nejpohodlnější křeslo na světě.Rose ho měla velmi ráda, ale Rose ho Orionovi musela dát.Věděla, že Orion cítí,že ho má ráda.
....
Kocourkovice, kouzelná škola, kam se sjížděly děti nejslavnějších kouzelníků světa. Avšak nebyli tu jen známí kouzelníci a kouzelnice, ale i malé děti, které slávu vůbec neznaly.Ale i ony v sobě měly a to něco byla magie. Mezi slavnými kouzelnicemi se našla 13tiletá Niky. Doopravdy se jmenovala Nikyta Lartowá Lowelowá, ale všichni jí říkali Niky nebo Nikyto. Příští rok měla nastoupit v Kocourkovicích.
....
„Dnes, jak všichni víte, je poslední den čarodějné školy jménem Kocourkovice. Příští rok k nám nastoupí plno nových žáků, akže na ne buďte hodní! A teď se s vámi loučím a přeji vám:HEZKÉ PRÁZDNINY!!!"
Oznámil žákům ředitel Kocourkovic Maxmilián, který měl velmi neobvyklé jméno pro čaroděje.
....
Tu noc se to stalo.Orion někam zmizel. Rose nevěděla, co si má počít. Bez Oriona nedokázala žít. Orion se ještě nikdy neztratil, ještě nikdy neutekl.Rose to nechápala. Byl to už druhý den. Ale tento večer se Orion najde a ona to věděla. Najednou někdo zaklepal na dveře. Maminka Rose šla otevřít.
„Dobrý den,“ slyšela Rose a dál poslouchala, „tady toho kocoura jsem našla a na obojku měl napsanou tuto adresu tak sem ho přivedla.“ Rose vylítla z pokojíčku přímo ke dveřím.
„A..a..ahoj. Děkuju, že jsi ho přivedla...nechceš jít dál?“ vykoktala ze sebe Rose.
„Nemůžu,“ odpověděla velmi hezká dívka. Měla hnědé jemné vlasy a hnědé oči. Vlasy měla asi po ramena.
„Proč ne?“ řekla Rose.
„Prosím pojď dál. Ráda bych se tě na něco zeptala,“ dodala Rose.
„Dobře, ale jen na chvilku,“odpověděla dívka.
....
Rose za dívkou zavřela dřevěné dveře od pokoje a zasedla do svého oblíbeného křesla, které patřilo Orionovi. Dívka se také posadila.
„Já se jmenuji Rose. Rose Meková a tohle je můj kocour Orion.A ty?“ zeptala se Rose.
„Já jsem Niky Lartowá Lowelowá a je mi třináct. Na tebe bych tipla tak dvanáct let.A proč si mě sem vůbec dostala? Na co jsi se mně chtěla zeptat?“
„Jo, je mi dvanáct a za dva dny mi bude třináct. Chtěla jsem se tě zeptat na tohle: Jak jsi věděla kam máš Oriona zanést a proč si lhala mámě? Vždyť Orion nemá žádný obojek a už vůbec na něm nemá adresu našeho domu.Tak jak?“ zeptala se Rose Niky.
„No víš..já nevím, co ti mám na tohle říct. Orion mě našel a zavedl mě sem, abych ti dala tohle.“
Niky Rose do ruky vtiskla dopis a odběhla ke dveřím a pak ven. Rose za ní neběžela. Byla napjatá, co v tom dopise může být a začala si v duchu číst.
Rose Meková
Vím, že v tobě něco je nějaká magie, ale nikdo ti to nevěří. Já ano. Myslím, že Niky ti tento dopis dala zrovna, když si to nejmíň čekala. Ano, Rose. Celou dobu jsi měla pravdu.Existuje magie.Existují i kouzelníci a kouzelnice. Čarodějové a čarodějnice.A já Maxmilián Rugles Damián bych tě tímto dopisem chtěl pozvat do Kocourkovic. Kocourkovice je kouzelná škola, kde tě naučíme různým věcem.
Jestli se chceš stát čarodějkou, tak se v den tvých narozenin na vlakovou zastávku 23. Ale neboj vlakem nikam nepojedeš. Však uvidíš.
Do Kocourkovic zvu tebe i tvého kocoura Oriona.
S pozdravem Maxmilián Rugles Damián-ředitel Kocourkovic.
Rose na dopis koukala dobrých dvacet minut. „Asi si ze mě chce někdo vystřelit“, pomyslela si.
Pak se rozběhla za matkou.
„Mami,mami! Koukej, co mi přišlo. Pak, že žádný čáry a kouzla neexistujou!“ volala Rose na matku.
Rose mamka si dopis přečetla a pak řekla: „Rose já věděla, že ti tenhle dopis jednou přijde. A víc se už neptej. Prostě udělej, co se v tom dopise píše.A nic si sebou nebal, v Kocourkovicích ti všechno dají.“ Rose nevěřila svým očím ani uším.
„To není možné.Juchuuu!!!“ zakřičela a rozběhla se do svého pokoje.
....
„Niky, kde jsi byla?“zeptala se Nikyty její matka.
„Mami byla jsem za jednou holkou, jmenuje se Rose Meková a dávala jsem jí ten dopis jak mi dal taťka. Dovedl mě za ní její kocour Orion.“
„To je dobře Niky, táta bude určitě rád, až přijede z ministerstva.“
„Z ministerstva? Co tam proboha dělá?“zeptala se Niky maminky.
„Ale jen zařizuje to tvoje přijetí do Kocourkovic,“ řekla matka.
....
Rose se ráno probudila. Dneska měla narozeniny. Dneska je ten den, co dostane svůj nejlepší dárek k narozeninám.Ustrojila se, omyla, vzala Oriona, ještě mamince dala na tvář pusu se slovy, že jí děkuje a rozběhla se ven k vlakovému nádraží. Šla dál, až narazila na vlakovou zastávku číslo 23. Najednou se tam zčistajasna objevil nějaký muž a řekl jí, že má jít s ním.
Rose poslechla a vydala se za mužem v černém plášti. Zastavili u krbu. Rose si myslela, že teďka tam hodí letax a oba poletí. Nestalo se tak. Muž vzal Rose a postavil se do krbu. Potom jen něco zašeptal a Rose se šíleně zamotala hlava.
„A jsme tady,“ řekl muž. Než se Rose vzpamatovala, zase šli.
„A kam teď půjdu?“ zeptala se Rose.
„Uvidíš,“ odpověděl. Najednou před nimi byl velikánský dům. Ne nebyl to dům, byl to zámek, no prostě království. Rose se bála šlápnou na koberec, že jim ho zamaže. Najednou se v chodbě proti nim objevila vysoká a velmi hezká dáma. Rose ta dáma někoho připomínala, ale nevěděla koho.
„Pojďte zamnou.,“ řekla dáma, „a ty Rose, běž do svého pokoje. Máš ho na čísle 48. ještě s mou dcerou.“ Pak odešla. Rose trvalo alespoň hodinu, než našla svůj pokoj.
V pokoji uviděla krásné postele. A na jedné z nich ležel Orion.
„Ach Orione, úplně jsem na tebe zapomněla. No vypadá to, že ty jsi si už postel vybral,“ řekla.
„Já taky vidím, že ty už sis postel vybrala,“ řekl nějaký povědomý hlas. Rose se ohlédla., „Niky! Co tu děláš?“ řekla celá šťastná Rose.
„No pokud vím, tak tu ještě pořád bydlím a tohle je můj pokoj.“ Niky se začala smát. Za to Rose nemohla uvěřit tomu že je to Niky.
„Niky a co bude dál? Kdy pojedeme do Kocourkovic?“ zeptala se Rose.
„No do Kocourkovic pojedeme tak za dva týdny. Pojď provedu tě po domě.“ Niky vzala Rose za ruku a táhla ji za sebou. Rose se toho hrozně moc dozvěděla.Všechno o Kocourkovicích a taky o tom, že Niky má na zahradě něco jako koně s rohem a dozvěděla se, že je to jednorožec...
Rose vedla spokojený život. Splnil se jí její sen a měla kamarádku, jakou si vždycky přála.Chodila do školy jménem Kocourkovice a byla na to hrozně pyšná.
Rose si zapamatovala jen jedno. A to, že i nejtajnější přání se mohou vždycky splnit...
Paige H.Drew; Mrzimor
