Podzimní poezie
LOUČÍM SE
Stéká slza, padá list,
naposledy se otočit.
Podívát se do těch míst,
kde se to dalo roztočit.
Teď už ne.
Není jaro, teplo, letní čas,
uschnul už i polní klas.
Teď vládne hnědota
spolu s ní po boku,
vítr a za chvíli bělota.
Vločky sněhové začnou padat,
hned zas tát, stojí jim to za to?
Plískanice budou mít rej,
nebude mi vůbec hej.
Po Podzimu nastoupí zima,
ta ledová královna se svými sluhy.
Mráz, led, žádné duhy!
Nejlíp mi bude doma- tam jest teplé klima.
Doma zas nejsou další lidé,
smutek se přidá k bílé paní,
Cožpak je to milé?
Těším se na jaro, kdy už listy vlají.
LISTOPAD
Stromy bez listí,
rozhovor beze slov
a bubny znějící
jak zrezivělý kov.
Zahalím svoji tvář
do mlžného oparu
a slzy na polštář
stékají po ránu.
Co slzy odplaví,
na to se nesmíš ptát.
Snad o tom něco ví
plačtivý listopad.
PŘECHOD
Léto končí a s ním i čas pohody a štěstí,
podzim si k nám cestu klestí.
Dřív než dorazí,
babí léto poprosí,
aby za něj zaskočilo.
Listy žloutnout a ztrácejí zeleň,
tráva už hodně zestárla.
Podzim už konečně dorazil,
to jest povel pro draky a vítr.
Meluzína rozfičí se,
draci ti rozletí se
a seshora pozorují, ten měnící se kraj.
Jeden, druhý a třetí lístek letí k zemi,
čtvrtý, pátý a i ten šestý poslední.
Společně s ním letí i má slza,
v ní obsaženy jsou všechny vzpomínky,
vzpomínky na časy skvělé, ještě nedávné.
Zážitky s prázdnin, slunce a teplo,
to vše se najednou všeho zřeklo,
před mrazem a zimou to uteklo.
Holé větvě větve bez listí,
probouzejí uvnitř nostalgii.
Společně s ní přichází i smutek.
Smutek po tom co zmizelo a uklidňovalo,
zeleň opadala a nastává bílo.
PODZIMNÍ KŮŇ
Prázdně pusté pole
hledí k šedé obloze
lámou se staré hole
baron přijel v povoze
vítr ten vůz táhne
jako chladný hřebec
do zatáčky zahne
nadutou má svou plec
ten baron jede uhání
jede jede bez spěchu
slunce záři zahání
zajíc leží v pelechu
mění světu barvy
svítí jasným šerem
krmí listím larvy
lije zemi vědrem.
